Jdi na obsah Jdi na menu
 


Moje první setkání s afgánem

13. 11. 2007

Popsat vám a podělit se s vámi o moje první setkání s plemenem afgánského chrta byl absolutně spontání nápad. Není vyloučeno že tento příspěvěk bude trochu rozházený a neupravený. Psala jsem své myšlenky přesně tak, jak mě napadaly.

Možná se Vám bude zdát, že moje vyprávění s daným tématem nemá nic společného. Spíš by se hodilo do "IN Memoriam", které je celé věnované Eleganci ze Zličínských luk.

Díky Eli a nyní i Bonnie vím, co je to žít po boku afgánského chrta.

S plemenem afgánského chrta jsem se poprvé setkala 19/6/1995 (na ten den nikdy nazapomenu). Chystali jsme se s mým manželem (tehdy mým přítelem) poprvé fotografovat jeho 13 týdenní fenečku Eleganci ze Zličínských luk. Elinka měla hlavičku jako kedlubničku, dost je jí ještě podlamovaly nožičky, když způsobně ťapkala na vodítku.

Tehdy jsem si položila dost zvláštní otázku "Bude mě to malé zvířátko mít vůbec rádo". Jak jsem za pár měsíců a během těch let zjistila, Elinka mě milovala a já ji. Vytvořilo se mezi námi absolutně němé a nevidětelné pouto. Asi vás napadne, proč si někdo jako já pokládal takovou "blbou" otázku. Ač mám zvířata velmi ráda, žádného pejska jsem doma z rodiných důvodů mít nemohla, čili jsem netušila jak to ve vztahu člověka a psa chodí.

Elinka byla to nejkrásnější, co mě tehdy mohlo potkat. Byla mi nejlepší kamarádkou. Elinka odešla do psího nebe v polovině září 2006. Po krátké nemoci mi doma usnula v náruči věčným tvrdým psím spánkem, ze kterého není probuzení. Ty nejsilnější vzpomínky však zůstávají živé.

Elegance ze Zličínských luk (12.3.1995 - 14.9.2006)

Obrazek

Eli byla skutečná hrdá afgání dáma. Svému jménu dostála naprosto ve všem.

Moje kolegyně z práce k jedné z posledních fotografií, které jsme s Elinkou pořídili, po shlednutí pronesla větu:"podívej se", myšleno jako já, "to je elegance" a já jí na to odpověděla: "Ona se tak jmenuje".

Elinka byla nejen skvělá pes, ale i ošetřovatelka. Když mi bylo skutečně ouvej, ležala u mě, zahřívala mi bolístka pacičkama. Ráda s námi lehávala v posteli. Vždycky Martina (mého manžela) upacičkovala na zeď nebo k opěradlu gauče, kde jsme spali, jen abych měla dost místa. Zvláště se ráda přišla tulit, když byla bouřka nebo o silvestra lítaly kratochvilné řachací věcičky. Pohoda s námi v posteli, jí dodala jistotu. Venku bylo boží dopuštění a jí abysolutně nezajímalo. Martin Elinku velmi rád na chatě popichoval, aby mě ráno budila. Jen se na něj zkoumavě podívala, co že to po ní žádá a nechala mě spát. :-)))) Jakmile Martin opustil vyhřátou postel, hups ke mě. Pohledem Martinovi vždy říkala "Ty už se do postele nevejdeš, tu ležíme my dvě".

Od druhé poloviny září r. 2006 mě životem provází Bonnie. Nebo by se hodilo napsat, že moje maličkost provází ji? Bonnie je velmi emotivní, bezprostřední fena, s velkým srdcem na dlani (vlastně na pacičkách). V roce a čtvrt se stále projevuje její nezdolný temperament. Dokáže si říct, že není něco v pořádku (zamručí si), ale i Vás svou láskou a radostí totálně upacičkovat. Nebýt Bonnie, můj život by byl o něco chudší.

Bonnie Monteka (28.7.2006)

Obrazek

Afgánských chrt je takový malý človíček v chlupatém kožížku. Je vám vždy rovnoceným partnerem. Je potřeba ho i tak brát.

Když Ty člověče sedíš na křesle, mohu i já, ležíš-li v posteli, měl bys mít místo i pro mě. Což neznamená, že se v ní váš pes bude soustavně válet.

Za tu dobu jsem zjistila, že občasné přemýšlení po psím není na škodu. Afgán se učí víceméně sám a jen to co se mu hodí. Zvládnutí základních povelů je samozřejmostí. Nicméně od něj nečekejte, že když svého afgána na volném prostoru pustíte, že hned po prvním zavolání poslušně přiběhne. Váš povel zváží a pak přijde. V lepším případě. V tom horším, uteče. Jako štěňátka jsou velmi hravá, časem si sami dokáží říct, kdy je správná doba na hraní, přinesou vám hračku, žďuchnou do vás čumáčkem a je jim jedno, zda právě děláte jinou práci. Tím vám říkají, že je čas si hrát a basta. Že jim elán pro hru vydrží třeba jen deset minut, nevadí. Oni mají radost, že jste si ten čas udělali a oni mohli být s vámi.

Všichni afgáni, Eli nevyjímaje, jsou naprosto věrní společníci. Vždy tu budou, když je budete potřebovat. Kdo nezažil, co znamená být uvítá afgánem při vstupu do svého obydlí, těžko uvěří. Jsou jako nespoutaný uragán, kterému není radno stát v cestě. Smetou na co přijdou. Štěkají (spíš zpívají), skáčí na vás, sápají se po vás pacičkami, občas se po vás oženou tlamičkou. Čím upacičkovanější a utlamičkovanější příchozí, tím větší afgání radost. Že budete mít třeba obtisk tlapky na kalhotech, s tím se musíte hold naučit žít.

Věřte mi, i když jsou afgáni občas pěkní nezbedové, neposluchové, neměnila bych.