Jdi na obsah Jdi na menu
 


Můj první rok s Caterhamem "Kameronem Shahrastani"

Je to dlouho, co jsem psala něco ze svého života.

V loni v polovině května se mi život otočil o 360 stupňů. Moje největší člověčí kamarádka Petra mi pořídila malého chlupatého vetřelce. Podle jejích slov kamaráda. Protože Petra věděla, že se se psy moc nemusím, seznámila mě s tím divným černým čtyřnožcem venku na Proseku. Bylo to v sobotu 17.5.2014. Domů do Tróji jsme jeli už všichni čtyři. To malé divné nic se hned chtělo kamarádit. Nechtěla jsem s tím nic mít, ba co bylo horší ani s Petrou, společného. Brala jsem to jako zradu, že po tolika letech se o ni mám dělit.

V sobotu došlo i slzy. Petra moc brečela, když mě viděla, jak jsme smutná, jak jí nechci ani vidět, jak odmítám její pohlazení, pomazlení, její lásku. Cítila jsem se uražena a zrazena. Co si vlastně myslí, že když mi bude osm let, že mě vymění za tříměsíční štěně. Říkala jsem si, co se mnou bude.

To malé, co mi tak zpočátku moc ublížilo, byl Caterham Shahrastani, pejsek plemene Čínský chocholatý pes.

Bonnie Monteka, páníček Martin a Caterham Shahrstani, r. 2014

2014_-kamisek-a-bonnie-s-panickem.jpg

Petra měla ale za Caterhama „Kameronka“ hodlala vyměnit, opustit mě, jenže to jsem při našem prvním setkání nevěděla.

První týden po Caterhamově příjezdu domů jsme strávili na zahradě. Klidila jsem se mu z cesty. Čím míň kolem mě byl, tím lepší pro oba. Caterham byl ale docela všetečný, nebojácný a chtěl si strašně hrát. Petra by tak byla ráda, kdybych se nechala k něčemu vyprovokovat, ale věděla, že to bude chtít čas, hodně času.

Caterham se naštěstí hodně držel u Petry, takže riziko, že by mi přišel pod tlapky, bylo velmi malé, navíc bych pořádně dostala do kožichu, kdybych se na Caterhama jen křivě podívala. Občas jsem musela zavrčet, když byl až moc dotěrný.

Prvních měsících se Petra s Martinem snažili, abychom byli s Caterhamem co nejvíce spolu. Všude jsem chodila první, dostávala jsem odměn první. Caterham se musel naučit mi nelézt do misek, jinak bych si je bránila. Byl docela oprsklý. Hned vždy dostal vyčiněno, že to se nesmí. Utíkala jsem od něj, chtěla mít svůj klid. Petra s Martinem kvůli tomu pořídili do ložnice dětskou zábranu, abych měla soukromí, když jsem byla u nich v Tróji. Mimochodem je tam dodnes.

Postupně jsem zjišťovala, že se v našem vztahu nic nezměnilo. Petra s Martinem hlídají, abych měla svůj klid. Stále jsem Alfa a mám svá privilegia. Pečuje se o mě stále se stejnou láskou. Nejen o zdraví tělesné, ale i duševní. Na zahrádku jezdím společně s nimi. Jediné, kam nejezdím, jsou výlety a výstavy.  Výstavy jsem nemilovala nikdy, výlety jsou pro mě už moc namáhavé.

Léto 2015, leháme si spolu sami, nepotřebujeme arbitra, jako na obr. viz výše.

bonnie-a-kamis.jpg

Postupně jsem začala přicházet i Caterhamovi na chuť. Pochopila jsem, že pro mě malý čtyřnožka nepředstavuje konkurenci, že mi nechce Petru s Martinem vzít. Tráví s nimi více aktivního času, já už toho přeci jen víc naspím. Postupně se vzdálenost mezi mnou a Caterhamem začala zmenšovat, dokážeme vedle sebe ležet, sedět, občas ho nechám napít i ze své misky.

Více si ho při procházkách hlídám. Caterham musí chodit před mnou, abych na něj viděla. Dohlížím i na to, aby se s ním jeho kamarádi správně kámošili.  Když si myslím, že by mu chtěli ublížit, okamžitě štěkám. Na zahradě se už nechám vyprovokovat ke hře, ale jen pokud se chce mě. Sem tam si dáme i pusinku. Úspěchem je, že nechám k sobě  Caterhama čuchnout. Dřív bych se po něm ohnala, co si to dovoluje. 2x se už stalo, že jsem ho nechala si ke mně lehnout velmi blízko, že jsme se dotýkali jeden druhého.

Během roku se naše pouto změnilo. Petře jsem už odpustila, že Caterhama přivedla do mého života.

Jak to Petra říká, má strarší holčičku, tedy mě a mĺadšího chlapečka, tedy Caterhama. Jsme konečně celá rodina.